Na to, že u nás jezdí po silnicích, po ulicích, ale nejednou klidně i po k tomu neurčených místech něco z oboru auto moto, už jsme zvyklí odmalička. Pomalu všude vídáme nějaká ta osobní nebo nákladní auta a dodávky, případně motocykly různých kubatur. A sice proto, že my lidé máme potřebu cestovat z místa na místo, a to by nejednou bez využití takových dopravních prostředků nešlo. Ale i kdyby to šlo, stejně nás lenošivost svádí k tomu, abychom tam radši zajeli, než abychom tam došli.
Jak daleko jsme to v tomto ohledu dotáhli, to víme už zřejmě všichni. I kdyby se mělo popojet jenom o kousek, bereme si auto, a to bez ohledu na to, že tím jenom přispíváme k tvoření nejednou i pomalu nekonečných kolon, kvůli nimž se často nedostaneme včas tam, kam se dostat máme. A aniž si to nejednou uvědomujeme, musíme nakonec vzít kvůli nedostatku parkovacích míst zavděk třeba i odstavením svého vozidla tak daleko, že by bylo lepší jít na místo určení rovnou pěšky, než tam jít od takto zaparkovaného vozidla.
Auta jezdí po našich vozovkách často zjevně nevytížená, zabírají místo, znečišťují ovzduší a nejednou nejen ovzduší, je kvůli nim spousta hluku, a o riziku dopravních nehod už snad ani nemluvě. A věřte mi, že vím, o čem mluvím, protože znám nejeden případ, kdy jsem jel domů přes město pět kilometrů víc než hodinu. Což by zvládl stejnou rychlostí i průměrný chodec.
Auta se nám tu prostě přemnožila. Prý už jich my Češi máme řádově čtyři miliony, což je na asi desetimilionový národ směstnaný na nepříliš rozlehlém území státu sakra dost. A přesto jsme reklamami dnes a denně vybízeni k tomu, abychom si kupovali automobily další a další.
Ale my lidé jsme prostě jenom lidé. Zpohodlněli jsme a nejednou nedáme bez auta ani ránu. A pak si stěžujeme na to, jak se nevejdeme do oblečení, jak jsme zoufale málo pohybliví, jak trpíme civilizačními nemocemi. A nasedáme do aut, abychom jeli někam do fitness nebo k doktorovi.
